Babišův scénář

Je to opravdu krásná vzpomínka na doby, kdy bohatá Evropská unie rozdávala plnými hrstmi ze strukturálních fondů na nejrůznější rozmařilosti zbohatlíků. Někteří si v těch časech postavili tenisové kurty, jiní sauny, další třeba golfová hřiště. Všichni se přitom zaštiťovali společenskou prospěšností takových projektů, podporou cestovního ruchu a jinými bohulibými důvody. Že si stavby v reálu užívají jen party vyvolených, je smutným svědectvím všeobecné zhýralosti a absence soudnosti mocných.

A tuhle politiku teď dovedl ke scénáři, k jehož sepsání by jeden musel mít opravdu velmi divokou fantazii, podnikatel a ministr financí Andrej Babiš. Ten si před několika lety pořídil luxusní rezidenci Čapí hnízdo, k čemuž se nejdříve nehlásil, ale pak se tím prostořece a fanfaronsky vychloubal za asistence filmové kamery před velvyslanci, byznysmeny a jinými potentáty. Padesátimilionová dotace byla onehdy určena malým a středním podnikům, ale Babiš je vším možným jen ne malým podnikatelem. I zakamufloval to, vykuk jeden, chvíli lhal a v přestrojení za prostý lid žadonil v Bruselu, až mu ty peníze přiklepli. Teď se kdosi – ovšem až na základě anonymního trestního oznámení – chytili slovutní páni a paní v Evropské komisi za nos a požádali Česko, aby případ prošetřilo. Jistě se té aktivity zhostí úředníci Ministerstva financí skvěle. Vyšetřovat vlastního šéfa, který se netají tím, že většinu z nich má za blbečky, jim jistě estébácké atmosféře jako po másle.

Ovšem radši ještě nepropadejme planým nadějím! Ono je totiž v našich končinách dost dobře možné, že pokud se na úřadě najde někdo odvážný a dotace se bude muset vracet, těch padesát milionů nepůjde z kapsy Babiše-podnikatele, ale z kapsy Babiše-ministra, tedy ze státního rozpočtu. A v tom je dost velký rozdíl. Aspoň pro lidi, kteří vědí, že 50 000 000 Kč nikdy v životě nevydělají.

Univerzum

Univerzální recept Evropské unie na jakoukoli krizi: sejdeme se v Bruselu, dáme čouda a uvidíme. Platí to pro Řecko, Rusko i běžence. Jen si nejsem úplně jist, jestli taková taktika přinesla někdy v minulosti nějaké výsledky.

summit

Předseda své vlády

Co asi může být za souhlasem premiéra české vlády Sobotky, který poslancům při interpelacích ve sněmovně prozradil, a to ještě než o souhlasu nebo nesouhlasu rozhodne celý kabinet, že je pro odcestování prezidenta Zemana na moskevské oslavy konce 2. světové války? Zkušenost s ruskými okupanty, kteří už řadu století používají při ovládání šestiny světa stejnou taktiku, to asi nebude: Sobotkovi rodiče možná ještě ani v roce 1968, kdy do Československa vtrhly sovětské tanky, nevěděli, co je sex. Rusové opustili zemi v době, kdy mu bylo sotva dvacet, takže těžko mohl mít z jejich pobytu u nás nějaké praktické zážitky. A od té doby lavíruje na politické scéně a hledá takzvané kompromisy, za které pochopitelně může schovat i tento svůj postoj k současnému putinovskému Rusku. Ostatně současný kabinet už několikrát ukázal, že postavit se zásadově k nějakému hnusu nedokáže. Sociálnědemokratiční (a také křesťansko-demokratičtí) ministři sdílejí zasedací místnost ve Strakově akademii s agentem StB Babišem a přes všechny vlastní proklamace nadále přihlížejí jeho střetům zájmu, jezdí se se Zemanem učit do Číny, jak stabilizovat společnost, ohýbají své hřbety před hrozbou z Východu a vůči Západu jsou nemastní neslaní, jenom aby nemuseli vyslovit nějaký jasný názor a nedej bože postavit se za něj. Takže máme-li číst Sobotkovo rozhodnutí nebránit Zemanovi v pobytu po boku čínských, severokorejských, kubánských a jiných soudruhů, lze konstatovat, že ačkoli mu nerozumíme, musíme ho chápat. Sobotka je zkrátka předsedou své vlastní vlády bez hrdého postoje.

Vítězové

Ve víru vášní kolem zpětného doplacení platů soudcům bychom neměli přeslechnout jednu podstatnou informaci: ať už bude muset stát peníze za tři (nebo až čtyři roky) nazpět vyplatit, nebo ne, od začátku tohoto roku stouply kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu platy a náhrady nejen soudcům, ale rovněž všem ostatním ústavním činitelům, tedy nenáviděnému prezidentu Zemanovi, ministrům i senátorům a poslancům, kteří ke konci minulého roku tak populisticky horovali proti nehoráznému odmražení svých prebend. Pokud se vládě podaří u Ústavního soudu zpětné proplácení překazit, bude to jistě prezentovat jako úspěch, nesmíme však zapomenout na to, že odměnu za to mají politici jistou i teď. A v hněvu namířeném na soudce se na takové „drobné“ momentálně nehledí. Kdo tedy nakonec bude vítězem celé taškařice?

Sociální trojčlenka

Výzva „Plaťte daně, nebo je zvedneme“, kterou českým podnikatelům vyslal premiér Bohuslav Sobotka, zní stejně jako jiné poselství: Neumíme si poradit s neplatiči, na férové prostředí pro podnikání z vysoka raz – dva – tři, a tak vyždímáme maximum z těch, co ještě mají nějakou odvahu o něco se snažit. A to všechno prosím kvůli tomu, aby sobotkovci udrželi sociální stát, který schopným bere a vyžírkům rozdává. To může napadnout jen toho, kdo se celý život neživil jinak než tlacháním po schůzích a širokými úsměvy do televizních kamer za odlesků vlastní pleše. A takový člověk je prosím předsedou vlády. Schválně – když socialisté zvýší daně, začnou je ti, kdo je neplatí, konečně platit, nebo se sníží počet těch, kdo je dosud platili? Natvrdlé, mezi něž Bohuslav Sobotka zjevně patří, můžeme nechat hádat dvakrát.